Hrubky, chybějící zdroje, ale i vydírání. Práce na zakázku jsou místo úlevy spíš risk

Podvodnému psaní prací na zakázku, takzvanému contract cheatingu, věnovala Veronika Králíková, současná doktorandka Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, svou diplomovou práci. Osm procent oslovených vysokoškoláků jí v dotazníku přiznalo, že si práci na zakázku nechali vypracovat a pak ji vydávali za vlastní. 

Diplomovou práci obhájila Veronika Králíková v roce 2017. Ve výzkumu se dotazovala celkem 1 017 českých studentů. „Zmíněných osm procent podvodných praxí samozřejmě nebude konečné číslo, zahrnuje jen ty, kteří se přiznali,“ podotýká Králíková. Reálný počet studentů, kteří si práce nechávají za peníze psát, nebo je naopak píší, tak bude jistě vyšší. 

Králíková si ve shodě s kolegy myslí, že podvodům a contract cheatingu musí akademici předcházet prevencí, nikoli represí. Vytvořila proto instagramový profil, na kterém se studenty komunikuje. 

„Jsou skvělí, velmi vděční, ochotní, nebojí se zeptat, když něco nevědí, nebo se ozvat, když je něco trápí. Je super vytvářet takovou komunitu, kde se dá pozitivně propagovat akademická etika právě prevencí a podporou,“ říká Králíková. 

Kolik podezření na práce napsané na zakázku jste na vaší univerzitě řešili za zhruba poslední dva roky?
Oficiálně, nebo neoficiálně? Jen tak s kolegy jsme mezi sebou diskutovali více prací, ale vždy chyběl důkaz a možnost prokázání toho, že student práci nenapsal sám. Oficiálně jsem u nás na univerzitě byla svědkem jen jednoho případu contract cheatingu, na který se přišlo velmi kuriózně – student byl poslán před disciplinární komisi za plagiátorství, nicméně před komisí se obhajoval tím, že ten daný text on nepsal, ale udělal to za něj jiný student, čímž se přiznal ke contract cheatingu. 

A byl za to nějak potrestán?
Ano, studenta potrestal děkan. Komise navrhla podmínečné vyloučení, jelikož se jednalo pouze o dílčí seminární práci. Nicméně nevím, jak nakonec děkan rozhodl.

Už rok jsou vysoké školy zavřené, učí se na dálku. Jak pandemie ovlivnila contract cheating?
Asi málokdo může říct, že jej pandemie nijak nezasáhla. Tím, že se mění forma a způsob výuky, tak na to samozřejmě mohli reagovat i studenti. Nedivila bych se, kdyby nyní contract cheating právě vzkvétal. A nebude to z důvodu toho, že by snad studenti doma věnovali čas raději jiným aktivitám, ale právě proto, že jsem od studentů zaznamenala časté stížnosti na zvyšující se nároky a požadavky v jednotlivých předmětech. 

Co myslíte těmi zvýšenými nároky?
Vysvětlím: od letošní zimy vedu instagramový profil nazvaný Akademická etika. Řeším se studenty různá témata akademického života – jak citovat, jak parafrázovat, co dělat a nedělat u disciplinární komise, jak zvládnout skupinové seminárky a podobně. Jsem ráda, že jsem si se studenty vytvořila celkem pěkný a přátelský vztah, takže se nebojí ozvat, zeptat se, nebo si právě i postěžovat. U tématu online výuky se mi potvrdilo, že se na studenty v době pandemie zvýšily nároky. Místo dvou prací celkem za semestr teď pomalu píšou dvě seminárky do každého předmětu. 

A to je špatně, že mají hodně práce?
Ano, nedostatek času, nedostatek motivace, moc úkolů, které se mají odevzdávat v jednom období najednou, to všechno jsou důvody pro uchýlení se ke contract cheatingu. Podle mě jsou teď často studenti pod větším tlakem než normálně. Nejen ve studijním, ale i osobním životě. Takže zopakuji, nedivila bych se, kdyby contract cheating vzkvétal. 

Máte k tomu nějaké aktuální výzkumy, které by potvrzovaly, že contract cheating v pandemii roste?
Sama žádná konkrétní data zatím sesbíraná nemám, ale těším se na blížící se konferenci věnovanou akademické etice ECAIP (bude 9.–11. června, pozn. red), kde se toto téma bude rozebírat. Chci se tam inspirovat kolegy ze zahraničí, jak se k tomuto problému staví oni. 

Objevily se za poslední rok nějaké nové formy či trendy v contract cheatingu?
Nové formy jsem nezaznamenala. Pořád jsou tu firmy, pořád jsou tu jednotlivci, kteří nabízejí své služby veřejně, pořád tu budou i ty neveřejné nabídky nebo „jen“ pomoci od kamarádů. V anglicky mluvících zemích je nabídka daleko větší než na českém trhu. 

Jste autorkou diplomové práce o byznysu kolem contract cheatingu. K čemu jste v závěru své práce došla?
Ve své závěrečné práci jsem vlastně jako první u nás mapovala trh s podvodnými pracemi v České republice. Hodně jsem se zaměřovala na contract cheatingové firmy. Tak označuji ty společnosti, jež nabízejí zpracování podkladů. Podívala jsem se na to, kolik jich zde je, jaké nabízejí služby, a také jsem si od nich práce objednala, abych zjistila, jak to funguje a co člověk vůbec dostane. Celkem osm procent dotazovaných z celkového počtu 1 017 studentů se mi tehdy ke contract cheatingu přiznalo. Zároveň jsem si potvrdila, že firmy, které nabízejí zpracování podkladů, studentům odevzdávají hotové práce, nikoli podklady. Samozřejmě, ty firmy by to mohly rozporovat. A bohužel jsem také zjistila, jak mizerná kvalita těchto prací je. 

Co vás osobně nejvíc překvapilo?
Nejvíc mě zaskočil asi počet návštěv contract cheatingových stránek ze sítě naší univerzity. Že na tyto stránky někdo chodí i ze školních počítačů, to jsem nečekala.

Zaměřila jste se i na firmy, které práce na zakázku, nebo jak popisují ony – zpracování podkladů –, nabízejí. Kolik jich tedy v Česku funguje a kolik jich funguje v okolních státech?
Přesný počet vám nepovím, jelikož ne všechny stránky jsou aktivní. Kdo je zvědavý, může si do vyhledávače zadat: „seminární práce cena“ a nalezne opravdu celou řadu firem, které nabízejí zpracování podkladů. Co se týká okolních zemí, momentálně se zaměřuji na Slovensko a zatím tamější trh vypadá velmi podobně. Největší trhy jsou ty v anglicky mluvících zemích, jelikož kromě oficiálních stránek jsou hojně využívané i portály jako Fiverr, které sdružují nabídky od různých umělců, grafiků, marketérů až po zpracovatele právě těchto akademických prací. Je velmi jednoduché v této oblasti podnikat a zapojují se nejen rodilí mluvčí, ale je zde i početná skupina zpracovatelů například z Indie nebo Pákistánu, kteří dokážou zpracovávat práce za velmi příznivé ceny. Otázkou je pak jejich kvalita. 

Roste počet těchto firem? Máte představu, kolik jich v Česku bylo zhruba před deseti lety?
Já se problematice věnuji od roku 2017 a za tu dobu jsem nezaznamenala nějaký skokový nebo výrazný nárůst počtu firem. Jak to vypadalo dříve, je dobrá otázka. Samozřejmě i před masovým rozšířením internetu contract cheating fungoval, takže v roce 2010 již jistě nějaké firmy působily online. 

Jaké služby konkrétně tyto firmy nabízejí, jak to prezentují a kolik to stojí?
Nabízejí vše, na co si vzpomenete: vypracování „podkladů“ pro seminární práce, eseje i závěrečné práce všech možných oborů – včetně těch technických či uměleckých. Vytváření prezentací, tvorbu sloganů, překlady, korektury. Je toho opravdu hodně. Já celou nabídku nesledovala. Zaměřovala jsem se čistě na psaní seminárek nebo závěrečných prací a tam se ceny odvíjejí vždy od tématu, kolik stran potřebujete a kolik času jim na to dáte. Orientační ceníky jsou dostupné na stránkách, nicméně tu opravdovou cenovou nabídku získáte až poté, co pošlete veškeré informace k nezávazné objednávce. Řekněme, že ceny začínají na nějakých dvou stech korunách za normostranu. 

Jak to funguje prakticky?
Firmy mají většinou na svých stránkách objednávkový formulář. Ten je možné nezávazně vyplnit, aby zákazník získal cenovou nabídku. Ta mu dorazí do 48 hodin na e-mail, často i dříve. Pokud je pro zákazníka cena příznivá, některé firmy nabízejí, že zašlou i ukázky práce. Poté, co je zákazník odsouhlasí, se po něm chce, aby za vypracování zaplatil. Během zpracovávání práce se komunikuje se zpracovatelem přes interní systém firmy. Vypadá to, že chtějí firmy opravdu chránit zákazníka a zaručit anonymitu, ve skutečnosti si hlídají zpracovatele, aby se nedomluvil se zákazníkem na zpracování někde na jiné platformě a firmu neobešel. Získal by tak více peněz pro sebe a firma by přišla o svoji provizi. 

Za jak dlouho dodají finální práci?
Ceny i čas zpracování jsou velmi individuální. Lze získat seminárku do druhého dne, bakalářku do týdne a podobně. Ale je nutné počítat s tím, že za takovou službu si studenti připlatí. Sama mám velmi špatnou zkušenost s kvalitou prací. Práce, které jsem si objednala pro potřeby výzkumu, obsahovaly gramatické chyby, měly méně stránek, než za kolik jsem si zaplatila, obsahovaly zdroje, na které chyběly v textu odkazy, a celková úroveň zpracování za moc nestála. Chyběla tam jakákoli odbornost. Nízkou kvalitu zakoupených prací mi potvrdili i studenti v mezinárodních výzkumech iCOP (International Contract Cheating Project) i GEMS (Global Essay Mills Survey), kde toto byl důvod, proč objednané práce nakonec ani neodevzdali. Platí tak, že to, že si za práci student zaplatí, rozhodně nezaručuje její kvalitu. 

Jaké jsou nejčastější motivace pro to, že si někdo nechá napsat práci na zakázku?
Moc školních prací, které mají odevzdávat v jednom termínu. Nestíhají se všemu věnovat, nevěří si, že to dokážou sami zpracovat, nevidí význam ve zpracování dané práce nebo jsou prostě jen líní. 

A jak ti, kteří naopak práce na zakázku píší, vnímají etiku celé věci?
Je to pro ně práce jako každá jiná... Asi tak, jako by někdo nemohl dělat pojišťováka nebo prodávat přípravky na hubnutí, tak ne každý zvládne být zpracovatelem těchto prací. Část zpracovatelů si je vědoma toho, že to, co dělají, je špatně. Na druhou stranu si to ostatní pořád mohou omlouvat tím, že vypracovávají pouze podklady nebo že se vším jen vypomáhají, a od výsledku dávají ruce pryč.

Nicméně je tam i riziko zneužití. Kromě peněz, které za podklady či práci zpracovatel dostane, si autor může do textu „schovat“ nějaké své označení a následně tím prokázat, že odevzdaná práce je podvod, případně danou osobu vydírat. 

A setkala jste se někdy s tím, že by takto někdo studenta vydíral?
Slyšela a četla jsem příběhy, ale osobní zkušenost s tím naštěstí nemám. 

Jak z pohledu akademické etiky vše vnímají ti, kteří si nechají práci zhotovit?
Asi všeříkající jsou opět výsledky mých výzkumů. Já se totiž ptala respondentů nejen na to, proč podváděli, ale i všech ostatních, kteří se k podvádění nepřiznali, za jakých okolností si myslí, že by byl podvod přijatelný. Velká část samozřejmě řekla, že nikdy, ale pokud bychom se podívali na některé další odpovědi, pak najdeme shodu v tom, kdy se podle některých dá podvádění odpustit – při nedostatku času, motivace nebo pokud má toho člověk nad hlavu. Podvod je často pro studenty opravdu krajní řešení, po kterém sáhnou z nouze. Ano, najdou se i takoví, kteří to udělají z rozmaru a pohodlnosti. Ale takoví lidé tu budou vždy – ti, co to prostě vždycky zkusí.

Myslíte si, že celkově s rozšířením dostupnosti internetu, kdy se online dá pořídit prakticky cokoliv, contract cheatingu přibývá?
Rozhodně si nemyslím, že by to bylo rozvojem internetu. Nedávno jsme se o tom bavili s kolegou Tomášem Foltýnkem, který upozornil na článek, kde se zmiňuje contract cheating již ve dřívějších letech, když ještě nebyl internet a počítače doma nikdo nevlastnil. Contract cheating tu byl, je a bude, jen se prostě mění jeho formy, zjednodušuje dostupnost, ale i vyvíjejí softwary na jeho odhalování. 

Co se musí stát, aby se contract cheatingu zabránilo? Měl by být třeba trestný?
Určitě by se mu nemělo zabraňovat, ale předcházet. To je priorita číslo jedna. Vždy tu budou lidé, co to zkusí, ale když to budou jednotky případů, tak není problém. Trestné? Dokud nemáme efektivní nástroje na to, aby se contract cheating prokázal, tak ani trest nemusí studenty odradit. Já se vždy soustředila na prevenci contract cheatingu u akademiků. Chtěla jsem upozornit na problém, ukázat jim něco, co pro mnoho z nich bylo nepředstavitelné. Potvrdit jejich obavy, že tento problém opravdu existuje, a ukázat jim metody, jak mu alespoň částečně předcházet. Práce s akademiky je ale těžká. A aby se něco změnilo, je potřeba, aby to i oni chtěli změnit. 

V čem konkrétně je práce s akademiky těžká?
Já je ve své podstatě i tak trochu chápu. Učíte x let na univerzitě, máte své místo jisté, zaštiťujete masový předmět, s čímž je dost práce, do toho vedete bakalářky, diplomky, musíte se věnovat výzkumu. A pak přijde osmadvacetiletá slečna, která vám představí něco, co se podle vás určitě na vaší univerzitě neděje, a tvrdí vám, že máte něco dělat jinak, podle ní lépe a všechny ty aktivity, které ona diktuje, vám zaberou další kopec času, který prostě nemáte. A i kdybyste jí věřili, že nějaký problém zvaný contract cheating existuje, její návody rozhodně nejsou stoprocentní a nezaručí, že se problém opět nevyskytne. 

Mnohdy si mě tedy akademici vyslechli, zakroutili hlavami ve stylu „to snad ani není možné, že se něco takového opravdu děje“, zmínili se u oběda kolegům a tím to utichlo, nic se nestalo, nic se nezměnilo. Není to žádný pokyn od rektorů nebo děkanů, který by museli brát v potaz, není to nic, o co by se aktivně zajímalo ministerstvo školství, případně se objevovalo často v médiích. Chce to tedy opravdu, aby daný akademik byl sám přesvědčený, že chce pro budování akademické integrity nebo konkrétně pro prevenci contract cheatingu něco dělat. Abych všem nekřivdila, naštěstí už i takoví akademici jsou a za ně jsem strašně ráda.

Takže jste se tedy raději zaměřila na studenty?
Ano, zatím jsem vytvořila instagramový profil, na kterém se studenty komunikuji a sdílím s nimi různé poznatky z akademického života nebo vytvářím workshopy a tak dále. Studenti jsou skvělí, velmi vděční, ochotní, nebojí se zeptat, když něco nevědí, nebo se ozvat, když je něco trápí. Je super vytvářet takovou komunitu, kde se dá pozitivně propagovat akademická etika právě prevencí a podporou. Prevence mi připadá důležitá a alespoň zčásti tak mohu suplovat ty akademiky, kteří ji až tak vážně neberou. Snažím se pomáhat studentům, připravovat je na všechno, co je může během studia potkat, a učit je, čemu věnovat pozornost, jak se chybám vyhnout nebo jim předcházet. A víte, co je na tom nejkrásnější? Jak jsou ti studenti za tohle vděční. Dostávám zprávy i e-maily s poděkováním za to, co dělám, a že to pomáhá nejen jim, ale i spolužákům. A tohle za mě prostě má smysl.

Za prokázaný contract cheating se odebírají tituly. Je to podle vás dostatečný trest?
Ano, nejde totiž jen o odebraný kus papíru. Může to být ztracených x let života, studia, nervů, financí a podobně. Je to také ostuda před rodinou, ztráta zaměstnání nebo alespoň překážka v rozvoji kariéry. 

Autorka je redaktorkou Hospodářských novin.