Prevence porušování autorské etiky je věc jedna. Co dělat, když už k plagiátorství dojde nebo v minulosti došlo, věc druhá – a měli bychom se jí věnovat také, píše v komentáři Martin Černý, doktorský student na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Před sedmi lety mě, tehdy čerstvého magisterského studenta, oslovil vedoucí katedry s nabídkou podílet se na napsání publikace (skript) k jednomu kurzu vyučovanému na naší katedře. Téma příliš nesouviselo s mým zaměřením, ale nabídka a důvěra vedoucího katedry mě moc potěšila.
Nedokázal jsem odolat, i když jsem tušil, že se kvůli práci na textu dostanu pod časový tlak. V tu dobu jsem totiž procházel největší studijní zátěží v životě – měl jsem rozdělaná dvě magisterská studia, vedl jsem skautský oddíl a pomáhal na katedře jako „pomvěd“.
Když jsem začal psát své části textu, brzy jsem si uvědomil, že nestíhám. Nechtěl jsem ale odevzdat práci pozdě nebo přiznat, že jsem se psaním ve skluzu, abych nezklamal – sebe ani katedru.
„Jen si to sem zkopíruju a později přepíšu…“
Celý proces vyústil v tak hrozný stres, že bych dal cokoli za to, aby byla práce už za mnou. Standardy a principy psaní, o kterých jsem byl jinak poučený, šly stranou. V některých částech svého rukopisu jsem si vykopíroval odstavce z Wikipedie. Původně jsem měl v plánu z dotyčných pasáží jenom vytáhnout informace, které jsem pro svůj text potřeboval (šlo vesměs o informace a data encyklopedického charakteru).
Jenže pod vlivem časového tlaku jsem nakonec většinu pasáží nechal téměř v původní podobě – jenom aby byla celá věc už hotová. Došlo tak k situaci, kdy jsem z neoznačeného zdroje přebíral nejen všeobecně známé a dostupné informace (zde si myslím, že by věc mohla být ještě v pořádku), ale převzal jsem i strukturu jejich zpracování, tedy formulace vět z příslušných wikipedických hesel.
Následky jsem nedomýšlel – a vlastně mi pod vlivem celkového přetížení byly v tu chvíli jedno. Sám nevím, co jsem si myslel – asi jsem přesvědčil sám sebe, že to je v pořádku nebo že to nikdo neobjeví.
Hned, jak publikace vyšla, jsem si samozřejmě uvědomil, že můj postup asi nebyl úplně v souladu s citační etikou. Jelikož jsem nevěděl, jak se se situací vypořádat, nikomu jsem nic neřekl. Postupem času jsem na celou věc pozapomněl. O pár let později jsem rozšířil odpovídající stránky na Wikipedii, abych aspoň trochu napravil škodu. Špatnému svědomí a celkové pachuti to ale moc nepomohlo.
Co dál? Nenápadně trnout, nebo se nahlásit?
Poté, co se plagiátorství stalo opět veřejně propíraným tématem v souvislosti s obviněním tehdejšího prorektora Univerzity Karlovy Martina Kováře, jsem si starou publikaci znovu procházel. Objevil jsem shodu zhruba na třech stranách a k tomu další menší citační přešlapy jinde. Zatrnulo mi: takže je to jasné – dopustil jsem se plagiátorství. Všude slyšíme, o jak závažný přečin jde. Obavy o zruinování pověsti (a kariéry) jsou na místě – mediálně známé případy politiků i akademiků z Česka i zahraničí si asi vybavíme všichni.
Popadla mě panika: co mám dělat? Mám tiše čekat a bát se, jestli to na mě praskne, a pak zatloukat, bagatelizovat a nakonec se s ostudou poroučet? Co když si závažnost svého prohřešku uvědomuji, trápí mě svědomí a chci se s celou záležitostí nějak vyrovnat? Jde to vůbec?
Několik týdnů jsem se trápil, přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl podělit o celý příběh s vedoucím katedry, kolegy a přáteli. Měl jsem štěstí – kamarádka mě nasměrovala na odborníka na odhalování plagiátorství Tomáše Foltýnka.
Po konzultaci s ním jsem se definitivně rozhodl převzít plnou odpovědnost a podal jsem na sebe podnět Etické komisi Masarykovy univerzity. Komisi jsem proti sobě rovnou poskytl všechny důkazy (vyznačené pasáže v textu apod.). Podotýkám, že nikdo z mých kolegů a kolegyň mě k podání podnětu nenutil (za což jsem vděčný). Přesto – nebo možná právě proto – jsem dospěl k závěru, že je to v danou chvíli nejlepší a vlastně jediné správné řešení bez ohledu na možné následky. (Samozřejmě jsem se bál, že přijdu o práci a že to může znamenat konec mého – v tu chvíli již doktorského – studia.)
Trápení s kostlivci ve skříni
I když jsem tušil, že můj případ pravděpodobně není z těch nejzávažnějších, nebyl jsem si jistý, jaký verdikt očekávat. Raději jsem se tedy připravoval na nejhorší. Výsledek mě proto příjemně překvapil. Etická komise konstatovala, že ačkoli jsem porušil etické a citační standardy, vzhledem k sebereflexi a čestnému přístupu věří v mé poučení a nenavrhuje žádná další opatření. Dokážete si asi představit úlevu, která přišla. Mohu se dál věnovat tomu, co mě baví – výzkumu na doktorátu a dalším aktivitám v akademickém prostředí.
S výsledkem bych ale byl spokojený, i kdyby komise navrhla nějaké důsledky vyvodit (což by se, předpokládám, mohlo klidně stát, kdyby byl případ vážnější) – to trápení za schovávání podobných kostlivců ve skříni nestojí. Myslím, že jsem ukázal, že svou práci beru vážně. Ukázat respekt k pravidlům a porozumění principům akademické práce je podle mě nakonec to hlavní, co v podobných případech porušení akademické integrity může člověk zpětně udělat. Přes všechny obavy o vlastní budoucnost mi připadalo ze všeho nejdůležitější zaujmout poctivý přístup aspoň ve chvíli, kdy jsem si starý prohřešek v plném rozsahu uvědomil.
Velmi mě mrzelo a mrzí, že jsem tehdy tlak neustál – tím spíš, že se s apely na akademickou integritu jinak vnitřně ztotožňuji. Předpokládám, že řada lidí občas udělá nějaký více či méně závažný „úlet“. Zdravému prostředí přiznání chyb a přešlapů pomáhá – už jenom proto, že pomáhá špatnému svědomí a zbavuje přehnané stigmatizace.
Co pomůže? Větší podpora, lepší time management
Uznat chybu může být očistná, i když bolestivá zkušenost. Zároveň mi připadá klíčové uvědomit si, co k podobnému jednání vedlo. V mém případě to byla na prvním místě extrémně vysoká úroveň stresu a špatná duševní hygiena. První ponaučení, které jsem si tedy odnesl, je poctivě si hlídat vlastní limity a nepřepínat pracovní a studijní nasazení za každou cenu (což může být z mé zkušenosti v akademickém prostředí náročná disciplína). To platí ostatně obecně.
Odhlédnu-li od osobní odpovědnosti, v podobné situaci by mi určitě pomohly intenzivnější průběžné konzultace, zpětná vazba, zkrátka „double-check“ kvality toho, co jsem tehdy jako nezkušený autor dával dohromady. Dost možná by se tak včas zachytil problém s tím, že jsem přestal svou práci stíhat, zazmatkoval a ve zkratkovité reakci se dopustil plagiátorství. V ideálním případě by samozřejmě bylo dobré text vždycky ještě podrobit interní protiplagiátorské kontrole.
Plagiátorství nebo méně závažné porušení citační etiky se stát může, i když bychom měli jistě dělat všechno pro to, aby se nedělo. Můj příspěvek jej nemá v žádném případě omlouvat nebo bagatelizovat. Avšak věřím, že to, že se jej člověk dopustí, nemusí znamenat jeho kariérní konec nebo doživotní stigmatizaci. I „napravený plagiátor“ může dělat dobrou vědu (nebo dobře dokončit studium), pokud si uvědomí, co jej k danému jednání vedlo, a ví, jak se tomu napříště vyhnout – a pokud dostane novou příležitost. Jsem vděčný za to, že jsem si podobným procesem prošel a od svých kolegů a kolegyň jsem takovou příležitost dostal.
Autor je doktorský student na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.