Větší autonomie škol přináší méně jistoty pro pedagogy

Česko patří mezi evropské země, kde při určování podmínek práce akademických pracovníků mají vysoké školy spíše větší autonomii. Stát tedy v této oblasti zasahuje do jejich chodu méně. Projevuje se to například při přijímání do pracovního poměru (ale také při propouštění), ve kterém naše školy tolik nesvazují centrální předpisy. Pro vysokoškolské pedagogy ovšem tento model současně znamená méně jistoty v zaměstnání, kde nemají dlouhodobě garantované pracovní podmínky. Podobně jako u nás to funguje i ve většině zemí střední a východní Evropy, ale i v některých severských státech. Mimo jiné i na to ukazuje studie Eurydice: Academic Staff – 2017.

Oblast vysokého školství či terciárního vzdělání (podle mezinárodní klasifikace ISCED) prochází ve vyspělém světě v posledních letech podstatnými změnami. Vlivem působení národních a mezinárodních vlivů došlo a stále dochází k expanzi tohoto sektoru, kdy spolu s rostoucím počtem studentů terciárního vzdělávání stoupá i nabídka vzdělávacích příležitostí. Zároveň dochází k diferenciaci vysokého školství, která se projevuje jak v různých typech vysokoškolských institucí, tak v rozmanité podobě studijních programů. Dalším významným rysem změn je měnící se role státu a jeho působení ve vysokém školství, která je nejvíce viditelná ve sféře financování a dále v systému hodnocení kvality vysokoškolských institucí. Tato role se v Evropě pohybuje na škále od relativně silné regulační a kontrolní pozice centrálních institucí až po funkci spíše koordinační, zajišťující pouze určitý legislativní základ.

Výše zmíněné změny se přirozeně odrážejí i v postavení a práci akademických pracovníků, kteří jsou jedni z klíčových aktérů vysokoškolského sektoru. Oblasti jako je kvalifikace, pracovní náplň, status, pracovní smlouva či hodnocení vysokoškolských pedagogů představují významný a zajímavý předmět výzkumu v zemích napříč celou Evropou, jednotlivými zeměmi, kulturami i institucemi. O srovnávací analýzu této problematiky usiluje nová studie Eurydice Modernisation of Higher Education in Europe: Academic Staff – 2017 vydaná v uplynulém roce. Studie se zabývá oblastmi týkajícími se práce a postavení akademických pracovníků v Evropě, jmenovitě přijímáním do zaměstnání, kvalifikacemi, pracovními podmínkami, hodnotícími procesy či problematikou mobility a internacionalizace.

Následující článek vychází ze zmíněné publikace Eurydice a pokouší se podrobněji představit jednu ze sledovaných sfér, a to pracovní podmínky vysokoškolských pedagogů v kontextu evropských zemí. Důraz přitom klademe na vytyčení některých zajímavých rozdílů vážících se k výkonu akademické profese v českých zemích ve srovnání s ostatními evropskými státy. Zaměříme se zejména na roli státu a jeho působnost v této sféře v kontrastu s autonomií samotných univerzit.

Přijímání akademických pracovníků

Způsob, jakým stát vstupuje do procesu přijímání akademických pracovníků, se v rámci Evropy pohybuje mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně je to silná role státu regulující daný proces formou centrálních nařízení, na straně druhé plná autonomie vysokých škol. Obecně lze říci, že většina evropských států se přiklání spíše k první variantě, tedy k rozsáhlejší legislativě vztahující se k přijímání akademických pracovníků. Ve většině ostatních zemí pak není přijímací postup centrálními orgány regulován přímo, ale má formu spíše nepřímé, i když aktivní role státu v procesu výběru pracovníka, například ve formě oficiálního jmenování. Stát tak má v těchto případech roli určitého arbitra při garanci hladkého průběhu procesu přijímání. Do této skupiny lze zařadit i Českou republiku, kde je legislativně předepsána pouze metoda výběru a povinnost veřejného oznámení výběrového řízení (viz dále). Stát taktéž garantuje rovné příležitosti uchazečů prostřednictvím dodržování mezinárodně platných právních úmluv (zvláště antidiskriminační zákon č. 198/2009, Sb.).

Na druhé straně existují země, kde přijímání vysokoškolských pedagogů není centrálně regulováno vůbec, jak je tomu například ve Velké Británii, v Irsku, v Nizozemsku či ve Švýcarsku (viz následující první mapka).
Silnější regulaci ze strany státu podléhá přijímací proces v zemích, kde je pozice akademického pracovníka spojena se státní službou (tzv. civil servant status), například v Německu či ve Francii. Předpisy v tomto případě pokrývají jak metody výběru pracovníka, tak postupy samotného výběrového řízení. Avšak i v mnohých dalších zemích jsou podmínky vyhlášení výběrového řízení i požadavky na složení výběrových komisí dány legislativou. V Portugalsku například centrální instituce upravují poměrně přesně podobu výběrové komise (tedy počet členů a jejich kvalifikaci apod.), odvolací procedury či přístup k interním dokumentům. Obdobný model se silnou pozicí státu lze nalézt i v Řecku, Španělsku, Itálii, Rumunsku nebo Turecku.

Naopak v jiných zemích je systém přijímací procedury z velké části v autonomní kompetenci dané vysoké školy. V České republice je například předepsán pouze způsob výběru akademického pracovníka v podobě otevřeného výběrového řízení a povinnosti toto řízení veřejně ohlásit alespoň 30 dní před konečným termínem podání žádosti, ale samotný proces výběru kandidátů je již plně v kompetenci dané instituce. Obdobná situace platí i v dalších 13 zemích a za zmínku stojí, že vyjma Dánska a části Belgie leží všechny státy této skupiny v regionu střední a východní Evropy (následující mapka).

Smluvní podmínky akademických pracovníků

Pro zaměstnávání akademických pracovníků existují v Evropě – až na dvě výjimky – ve všech zemích oba typy pracovních smluv, tedy jak na dobu neurčitou, tak na dobu určitou. Zmíněné dvě výjimky představují Lotyšsko a Slovensko, kde jsou vyučující zaměstnáváni pouze na termínované smlouvy, s omezením doby trvání pracovní smlouvy zpravidla na 5 nebo 6 let.

Státy se však liší podle toho, jaký podíl při zaměstnávání vysokoškolských pedagogů zaujímají smlouvy na dobu neurčitou. Nejvyšší zastoupení tohoto typu smluv uvádí Francie, Malta, Turecko či Švédsko (70 % až 80 %), zatímco na opačném konci se nachází Německo, Estonsko či Rakousko a Srbsko, kde má smlouvu na dobu neurčitou pouze 30 % akademických pracovníků. Důkladnější analýza zde bohužel není možná, neboť více než třetina zemí, včetně České republiky, údaje o druhu pracovní smlouvy vůbec nesleduje.

Jednou z obecných determinant rostoucí stability zaměstnání v podobě smlouvy na dobu neurčitou je vývoj profesní dráhy akademického pracovníka: pracovníci na juniorských pozicích (lektoři, asistenti) jsou relativně častěji zaměstnáváni na dobu určitou, zatímco seniorské posty se častěji pojí se stabilní pracovní smlouvou. Dá se říci, že tento model je víceméně univerzální v celé Evropě, vyjma výše zmíněného Lotyšska a Slovenska, kde zaměstnání na dobu neurčitou neexistuje ani v případě seniorských kategorií akademických pracovníků.

Rozdíly mezi zeměmi jsou evidentní, zaměříme-li se na dostupnost či samozřejmost stálé pracovní smlouvy, a to v případě těch nejvýše postavených, totiž univerzitních profesorů. Ve většině zemí má více než 90 % zaměstnanců univerzit na této nejvyšší pozici smlouvu na dobu neurčitou; ve třetině států však mají profesoři oba typy smluv, buď na dobu neurčitou, nebo určitou. Mezi tuto menšinu zemí, kde ani nejvyšší seniorské pozice (profesoři) nemají automaticky stálou pracovní smlouvu, patří i Česká republika a další země střední a východní Evropy (například Polsko, Maďarsko, Rakousko), ale také severské státy Norsko, Finsko či Dánsko. Dá se tak říci, že ačkoli se pracovní postup zpravidla pojí s větší stabilitou zaměstnání, existují země – včetně ČR – kde tento model zdaleka není samozřejmý.

Stálá pracovní smlouva je v mnoha evropských státech spojena se statutem státního zaměstnance (civil servant status), viz následující třetí mapka. Tento typ pracovního poměru akademických pracovníků existuje asi v polovině zemí, přičemž častější je v jižní a západní Evropě ve srovnání s Evropou severní a východní; samozřejmě lze nalézt výjimky, jako například ve Spojeném království tento statut neexistuje. Pokud daná země zavedla statut státního zaměstnance, často se pojí pouze s vyššími akademickými posty jako docent či profesor – tak je tomu například ve Francii či v Německu.

Rozdíly ve stabilitě zaměstnání vysokoškolských pedagogů se v některých zemích projevují i podle typu vysokoškolské instituce. Jako příklad státu s rozdílným přístupem v tomto ohledu se jeví zejména Finsko, kde téměř 80 % akademiků na profesně orientovaných vysokých školách (tzv. polytechniky nebo UAS) má termínovanou smlouvu, avšak v případě akademiků na univerzitách je to pouze 30 %. Obdobná situace, i když ne s tak výrazným rozdílem platí i v Rakousku, v Nizozemsku či ve Švýcarsku.

Závěrem 

Je možné shrnout, že země s malou regulací státu ohledně přijímání pracovníků (modrý pás zemí na první mapce) zhruba korespondují se zeměmi s větší nejistotou a nestabilitou zaměstnání, a to i v případě univerzitních profesorů (druhá mapka). Česká republika se řadí do skupiny států se silnou autonomií vysokoškolských institucí, která se pojí s relativně malými zásahy ze strany centrálních institucí. Tato skutečnost se projevuje v dosti autonomním modelu přijímacího řízení, ve kterém škola není nadměrně svázána centrálními předpisy a regulacemi. Z hlediska samotných akademiků s sebou ovšem tento model nese vyšší nejistotu zaměstnání, kdy nemají dlouhodobě zajištěné stabilní podmínky. Obdobný přístup lze nalézt ve většině ostatních zemí střední a východní Evropy, ale také v některých severských státech či ve Velké Británii.

Autorka působí v českém centru Eurydice DZS a spolupracuje se Střediskem vzdělávací politiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.