Příběh popularizace české vědy je příběhem Popelky, která se z šedých šatů a umouněné stodoly dostává na výsluní. Tam, kde se její sestry, popularizace západních výzkumných pracovišť, hřejí už několik posledních dekád. Proč by popularizace měla mít ve vědě své pevné a neotřesitelné místo? A kdy je naopak vhodné být opatrní a neříkat úplně vše?
Na pódiu před plným hledištěm stojí žena v brýlích a výtisky novin v rukou. Publikum burácí smíchem, když jim čte smyšlené bulvární titulky, odhazuje jedny noviny po druhých na zem a rozjíždí svou show. Není to stand-up komička, alespoň ne ledajaká. Ta dáma se jmenuje Eliška Selinger, píše se rok 2016 a svým výstupem vysvětlujícím, jak funguje epigenetika, právě vyhrává jako vůbec první žena vědkyně pražský FameLab – soutěž pro mladé vědce a vědkyně, kteří se snaží nadchnout laické publikum pro svou práci v pouhých třech minutách.
Popularizace vědy bude tuto studentku medicíny provázet dál. Z jeviště se už jako vystudovaná lékařka přesune za katedru plných poslucháren, do rozhlasových studií, před kamery a na stránky novin. A nezůstane zdaleka jen u epigenetiky.
Proč musí veřejnost pochopit vědecké závěry
Eliška Selinger pracovala před čtyřmi lety na Akademii věd ČR, a protože už na gymnáziu vyhledávala rétorická cvičení a bavil ji „dramaťák“, zacvaklo pozvání na FameLab, které jí přišlo do e-mailové schránky, do dávno vypilované drážky. První výstup a první vítězství.
Přitom to, co na jevišti předvedla, dnes vnímá pouze jako něco, co tvoří popularizaci jen velmi okrajově: „Když se řekne popularizace, představíte si Jiřího Grygara nebo crazy vědce, kteří poskakují před kamerou se zkumavkami. Ani seriózní Grygarovy přednášky, byť ve zjednodušené verzi, ani vybuchující zkumavková show v televizi ale neodráží popularizaci v plné šíři. Popularizace, jak ji chápu, by měla probíhat hlavně formou doporučení veřejnosti nebo obhajobou konkrétních témat. Musíme vysvětlit lidem pozadí politických rozhodnutí, která vycházejí z vědeckých poznatků tak, aby je pochopili a přijali. Jasně, když je to ještě bude u toho bavit, je to bezva, lépe si to zapamatují, ale esence popularizace tkví v tom, že veřejnost pochopí naše vědecké závěry.“
V čem? „Můžete být skvělý epidemiolog, ale to neznamená, že budete dobrý popularizátor,“ vysvětluje absolventka medicíny.A na otázku po konkrétních příkladech odpovídá smutným selháním posledních týdnů a měsíců: „Koronavirová pandemie je výrazný příklad toho, jak se nám popularizace nedaří. Rok 2020 celkem jasně ukazuje, jaký má popularizace smysl, včetně toho politického rozměru, který jsem zmínila. Tady se celé roky bavíme o tom, jak je důležité vysvětlovat lidem, proč má smysl dělat vědu, pak přijde covid-19 a rázem je to jasné. To, co se právě odehrává, je čistá kazuistika. Vysvětlování kolabuje. Máme exponenciálu, která roste. Lidé, kteří rozumí epidemiím, říkali předem, že to takhle dopadne, ale nikdo to neslyšel, protože to nebylo popularizované správně.“
Největším uměním popularizace je podle ní vysvětlovat témata, o kterých nikdo nechce slyšet. Globální oteplování je vedle covidu-19 dalším zářným příkladem.
„Nikdo nechce slyšet, že tu bude sucho, nebude jídlo, vymřou ekosystémy, budou tu tisíce uprchlíků – to všechno náš mozek vytěsňuje,“ říká. A vrací se ke svému čtyři roky starému výstupu na FameLabu: „Epigenetika je strašně zajímavá a lidi to baví, ale extra osobně se vás to nedotýká. Pokud si poslechnete můj výstup o DNA metylaci, nepřestanete chodit na koncerty a nezačnete nosit roušku správně. Musíme najít vědce, kteří dokážou podat těžká témata tak, aby to lidi slyšeli, aby nikoho nevyděsili, ale aby jim lidé naslouchali. Ale jak to udělat? Upřímně – zatím nevím.“
Z nahodilých přednášek k celouniverzitním strategiím
V zemi, kde se věda dlouho dělala za zavřenými dveřmi laboratoří a výzkumných ústavů a byla oddělená od žitého světa široké veřejnosti, by bylo třeba několika let soustavné práce, aby tahle veřejnost vědcům a vědkyním naslouchala a brala je vážně.
Něco podobného, jen jinými slovy, říká Iva Šašinková, která má na Masarykově univerzitě na starosti komunikaci vědy a které se s kolegyní Evou Nagyovou podařilo získat finance z grantu na ukotvení popularizace v univerzitní strategii.
„Covid-19 je pro popularizaci velká výzva, ale kéž by tahle výzva přišla o pár let později,“ říká se smutným úsměvem Nagyová. I ona vnímá, jak se přístup k popularizaci vědy mění, jak se z nahodilých výstupů několika nadšenců a nadšenkyň dostává do celouniverzitní strategie, jak se pomalu daří na ni získávat prostředky a podporovat činnosti jednotlivých pracovišť.
„Všemi rovinami českého akademického prostředí se bohužel často prolíná jedna velká potíž: popularizace byla u nás dlouho vnímaná jako přítěž. Většina vědců by až donedávna raději dvě hodiny navíc pracovala v laboratoři, než aby tento čas věnovala přípravě přednášky pro veřejnost. Důvod je jednoduchý. Okamžitý efekt práce na vlastním výzkumu,“ říká Šašinková.
Ale v dlouhodobém horizontu lze podle ní ty dvě hodiny zúročit úplně jinak. „A nakonec mohou vést i k tomu, že vědec, který si připraví přednášku o svém výzkumu pro širší publikum, třeba získá další a větší prostředky pro svoji laboratoř právě díky popularizaci. Akademici i pracovníci vědecké podpory vnímají nutnost popularizace už déle, ale chyběl nám průlom, tlak, důraz v systému na to, aby popularizace byla cílená a systematická. Ale začíná se to lepšit. Například na Masarykovu univerzitu před rokem nastoupil nový rektor Martin Bareš a ten společenské výzvy, k nimž popularizace a komunikace vědy patří, velmi akcentuje. Atmosféra, kterou nastavil, je pro další rozvoj důležitá,“ dodává Šašinková.
I Martin Rychlík, který vede média Univerzity Karlovy a magazín Forum, souhlasí s tím, že na popularizaci vědy se v poslední době dbá mnohem víc. „Situace v České republice v popularizaci či spíše v komunikaci vědy se zlepšuje. Čím dál více se totiž prosazuje povědomí, že se ‚o nás musí vědět‘ Když dostáváme veřejné peníze, tak musíme svoji existenci před veřejností i obhajovat, protože na viditelnosti závisejí i budoucí rozpočty a tak dále,“ říká.
Je podle něj také zapotřebí lákat budoucí studující. „Potřebnost popularizace si uvědomují výzkumníci i vedení institucí, takže to přestávají podceňovat. Řada projektů počítá přímo s medializací či ‚diseminací informací‘, k čemuž se řešitelé zavazují, takže najímají i profesionály či k tomu nabádají kolegy.“
Za zásadní považuje poslední dekádu, kterou zahájily velké grantové projekty podpořené zejména Evropskou unií – vyjmenovává superlaser ELI v Dolních Břežanech, brněnský CEITEC, Národní superpočítačové centrum IT4I v Ostravě, biovědní BIOCEV. „A desítky menších, byť výkonných jako olomoucké RCPTM nebo IMTM, což jsou všechno projekty, o nichž informovala i média mimo akademické obce, protože právě ony přivedly do Česka špičkové vědce ze zahraničí, a média o ně měla zájem.“
Když už jsme i u mainstreamových médií, Rychlík za zásadní považuje i zřízení vědecké redakce ČT24 a práci oceňovaného novináře Daniela Stacha i jeho kolegů a kolegyň. „Vedle popularizačních aktivit na řadě škol a v ústavech Akademie věd je třeba také ocenit vyprofilování vědců-popularizátorů, typicky Jaroslava Petra v Lidových novinách nebo imunologa Václava Hořejšího z ÚMG AV, a také novinářů, kteří o vědě seriózně píší. V časopisu Vesmír jsou to třeba Ondřej Vrtiška a Eva Bobůrková, v Deníku N Petr Koubský, Lenka Vrtišková Nejezchlebová a Adéla Skoupá, v LN to byl Josef Tuček…“ dodává Rychlík.
Zaujmout děti: dobré. Cílit na všechny: lepší
To, co je v případě popularizace stěžejní, je cílová skupina, k níž vědci a vědkyně promlouvají. Zaujmout děti v science centrech typu olomoucké Pevnosti poznání, brněnského zábavního vědeckého parku VIDA nebo liberecké IQLandie je hezké, ale podobně jako v případě poznámky Elišky Selinger o šaškování se zkumavkami je i tohle vnímání popularizace příliš omezené.
Iva Šašinková to vysvětluje delším, ale pro pochopení tématu nezbytným exkurzem: „Naše univerzita je historicky nositelkou role vzdělávací, ale v souladu se současnými globálními trendy stále více akcentuje také roli výzkumné univerzity. To je vývoj, který se na Západě děje již několik desítek let, u nás je to záležitost poslední doby. Musíme reagovat na změny ve společnosti, a protože se komunikace vědy a její popularizace staly nedílnou součástí portfolií velkých západních univerzit, je jasné, že i my touto cestou musíme jít, abychom obstáli v mezinárodní konkurenci. Musíme a chceme informovat o tom, co se děje v našich laboratořích.“
Nejde „jen“ o to, že lidé platí daně a měli by vědět, co se za jejich peníze uvnitř univerzity vytváří. Komunikace vědy ani není jen psaní o vědeckých úspěších. „Hovořím o souboru všech aktivit, které vedou k šíření povědomí o vědě a výzkumu, a to napříč celou společností.“
Smyslem popularizace by měla být i osvěta a snaha vzbudit kritické myšlení v široké populaci. To je další z podstatných bodů. „Popularizace cílí svými nástroji hodně na děti a mládež, ale i širší veřejnost je velmi důležitá, i když obtížně uchopitelná cílová skupina,“ dodává Šašinková.
Právě veřejnost, jakkoli obecně to zní, by měla být tím zásadním příjemcem, publikem. V případě klimatické změny a covidu-19 se to ukazuje až znepokojivě jasně – široká veřejnost, to jsou v konečném důsledku voliči a voličky, v tom je jejich síla i slabina.
Popularizaci podporují. Jenže neplatí
Když si Eliška Selinger povzdychne, že univerzity dnes už popularizaci „podporují, ale stále neplatí“, naráží na hlavní problém, který se zatím nedaří všude řešit strategickými projekty, jako v případě Masarykovy univerzity.
„Inspirujeme se především v zahraničí, nedávno jsme se vrátily z krátké stáže na univerzitě ve švédské Uppsale,“ říká Šašinková s Nagyovou. Vědecká profese je tam vnímána, stejně jako jinde na Západě, jako vysoce kvalifikovaná, respektovaná a uznávaná. Opravdu těžko říct, jestli je tomu tak právě díky kvalitní komunikaci a popularizaci, kterých se tam dostává vědcům a vědkyním a jejich práci. Nebo právě naopak, zda se PR kvalitnímu vědeckému obsahu dělá samo. Na druhou stranu, švédská nezávislá nezisková organizace VA (Vetenskap & Allmänhet, Veřejnost & věda), která již od roku 1997 podporuje dialog a otevřenost mezi výzkumnými pracovníky a pracovnicemi a veřejností, také letos konstatovala pokles důvěry občanů a občanek ve švédskou vědu, a to právě v souvislosti s koronavirovou krizí.
„Popularizaci navíc nemůžeme nařídit centrálně, protože jednotlivé fakulty či pracoviště mají vysokou míru autonomie a univerzitní struktura je velmi specifická,“ vysvětluje Šašinková.
Přesto už našli (a hledají další) způsoby, kterými mohou popularizátory a popularizátorky podpořit či motivovat, jako například mediálními tréninky, ukázkou dobré praxe či zavedením ceny prorektora pro výzkum právě za popularizaci a komunikaci vědy.
„Nově jsme také jako součást grantu MUNI Award in Science and Humanities, v němž vědec získá pět milionů korun ročně na svůj projekt, dali podmínku realizovat i jednu akci zaměřenou na popularizaci vědy,“ upřesňuje Šašinková.
Jedním z držitelů tohoto grantu je astrofyzik Norbert Werner, který patří ke známým popularizátorům a talentům současného výzkumu vesmíru na světové úrovni. Tahle kombinace je ideální, avšak není běžná. Jinými slovy – ne každý špičkový vědec musí být nutně dobrým popularizátorem, podobně jako ne každý vědec je dobrým pedagogem.
Neznamená to ovšem, že ten, kdo dělá „show“ a mluví srozumitelně k veřejnosti, je druhořadým vědcem. V zahraničí to vědí, na západních univerzitách je běžné, že jednotlivá pracoviště mají své školitele a školitelky v popularizaci.
„My v Česku máme podivné přesvědčení, že když někdo rozumí svému oboru, musí ho nutně umět popularizovat. Ale ne každý umí popularizovat dobře. My potřebujeme odborné těleso složené z vědců a pak lidi z oboru, kteří rozumí nálezům, ale zároveň rozumí transferu těch nálezů veřejnosti. Neznamená to, že jsou na nic vědci, oni prostě mají tu superschopnost vědu komunikovat. Potřebujeme na univerzitě obě skupiny a potřebujeme je obě zaplatit. Systém oceňování to bohužel u nás zatím neumí příliš odlišit,“ říká Eliška Selinger.
Pokud nevysvětlím svůj výzkum laikům, nerozumím mu dost
Jana Kvíderová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a z Botanického ústavu AV ČR popularizuje vědu už druhou dekádu. V popularizaci vědy začínala jako nadšená astrobioložka, jejím oborem jsou sinice a řasy v extrémních podmínkách, což s astrobiologií velmi úzce souvisí v hledání možných limitů života. Už jedenáct let je jezdí zkoumat na Špicberky.
Myslí si, že popularizace by měla být jednou ze základních činností vědců a vědkyň. „Musím plátci daní vysvětlit, co dělám za jejich peníze. Že si jenom nekoupím drahý přístroj, se kterým si potom hraju jako dítě s Merkurem, ale že to, co vyzkoumám, může být užitečné a přínosné. Není to výzkum pro výzkum, ale to, co vyzkoumám, mohu použít – třeba tak, že když budu zkoumat řasy a sinice na Svalbardu, mohu v konečném důsledku třeba vylepšit lokální čističku vody v horské obci,“ popisuje vědkyně.
A dodává: „Pokud nedokážu vysvětlit problém, který zkoumám, cizím lidem, nerozumím mu dostatečně.“ A zároveň přiznává, že tento názor není její, ale kdysi ho někde zaznamenala, ale plně se s ním ztotožňuje. I v případě základního výzkumu, který je obvykle složité popularizovat – zjednodušeně i proto, že se často předem neví, kam povede.
K aplikovanému výzkumu je ale ten základní nezbytný a i to je cesta k popularizaci. „Uvedu to na příkladu výzkumu reakce na UV záření. Mne jako ekofyzioložku-biotechnoložku zajímá, za jakých podmínek sinice nebo řasa začne produkovat hledanou látku, jaká je optimální dávka UV záření pro maximální produkci dané látky, jak to ovlivňují další podmínky (teplota, živiny), jak mám optimalizovat masovou kultivaci. Ale to zjištění, že nějaká látka chrání proti UV záření, který gen/geny je potřebný pro její syntézu, jaké jsou regulační dráhy její syntézy, jak můžeme snadno analyzovat možnou produkci hledaných látek na základě přítomnosti genů ve zkoumaném kmenu sinice či řasy a změn v jejich expresi při stimulaci UV zářením a propojení s analytickými metodami – na to nezbytně potřebujeme základní výzkum. Pokud žádám o projekt v aplikovaném výzkumu, tak musím přesvědčit možného komerčního partnera, který se bude na projektu podílet vlastními zdroji, že navrhovaný projekt má pevné vědecké základy a jeho investice se mu vrátí, a musím mu dodat data ze základního výzkumu,“ vysvětluje Kvíderová.
S popularizací se setkala už v roce 2002 při své stáži na Oklahomské státní univerzitě ve Spojených státech, kde zkoumala sinice a řasy na Great Salt Plains. „To je rovina, kam zespodu proniká slaná voda, ta se odpařuje a na povrchu narůstá slaná krusta, třeba i o tloušťce jednoho centimetru. I v takových podmínkách rostou zelené řasy, které jsou schopné přežívat i v prasklinách krystalků soli – nevadí jim to, jsou životaschopné, vedou si relativně dobře. Pak se ale třeba stane, že přijde bouřka, což je v létě poměrně časté, a v přívalovém dešti se slaná krusta úplně rozpustí. Pak postupně lokalita vysychá, odspodu stále proniká slaná voda a slaná krusta na povrchu se obnovuje. A co na to řasy? Některé potřebují alespoň trochu soli k životu, některé přežívají i ve sladké vodě, některé žijí v plně nasyceném roztoku chloridu sodného. Je to diverzní společenství, v jednu chvíli převládají jedny řasy, potom druhé. A my musíme umět vysvětlit, co tam roste, proč to tam roste a jak to může být užitečné pro lidi. Tehdy Oklahoma State University k příjezdové cestě u vyhlídky umístila tabuli s vysvětlením, aby obyvatelé a návštěvníci věděli, co to tam vlastně žije, i když to na první pohled není patrné, že tam vůbec něco může přežít,“ říká Kvíderová.
Jak je možné její poznatky o řasách a sinicích aplikovat? „To je právě to podstatné, co musíme říkat lidem – že se jen nešťouráme v rybníčku Brčálníku za místní vesnicí, ale že je to k něčemu dobré. Ty sinice a řasy mají spoustu adaptačních mechanismů, třeba si syntetizují ochranu proti UV záření, a když zjistíme, jak to dělají, přeneseme to do výroby a uplatníme v kosmetice nebo v lékařství. Slavná spirulina je sinice, stejně tak slavná chlorella je řasa, obojí zažívá velký boom ve výživových doplňcích. Když zjistíme, že něco z toho slizkého brčálu může být vlastně významný potravinový doplněk, který může pomoci v boji s obezitou, nebo zdroj možných látek, které dokážou třeba fungovat jako virocidy, tedy zabijáci virů, začnou se na něj lidí koukat jinak,“ vysvětluje a vyjmenovává, k čemu dalšímu se dají její závěry využít: sinice a řasy třeba jako producenti biomasy a biopaliv nebo pro další dočišťování vody od dusíku a fosforu v čističkách odpadních vod.
Zaujmout novou generaci
Kromě vysvětlování výzkumných souvislostí laické veřejnosti vidí stěžejní přínos popularizace také v získávání nových generací výzkumníků a výzkumnic. „Inspirujeme novou generaci. Děti se nadchnou, dají se na výzkum a naši vědu za padesát let posunou – technika se vylepšuje neustále, ale neustále také potřebujete lidi, kteří ji budou obsluhovat a budou ji používat pro další výzkum a budou stavět na tom, co jsme my zaseli. Když nové lidi nezískáte, a hlavně pokud oni sami neutečou po pár letech z akademie a univerzit do soukromé sféry – se smlouvami na dobu určitou nedostanete ani půjčku na low-endovou ledničku, natož hypotéku na vlastní bydlení, o výši výdělků nemluvě –, můžete být špičkový vědec, ale dojdete do slepé uličky, na desetiletí vámi budovaném pracovišti nebude na vás mít kdo navázat,“ myslí si Kvíderová.
Snad ještě víc než v případě sinic a řas je nutné vysvětlovat důsledky výzkumu v kosmonautice. „Projekt Apollo byl extrémně finančně náročný, ale když pak spočítáte, jaký efekt to mělo v dalších oblastech mimo samotnou kosmonautiku, vrátilo se to mnohonásobně,“ říká Kvíderová.
Totiž: až díky výběru a přípravě kosmonautů musela medicína definovat kritéria pro zdravého člověka. Díky miniaturizaci biosenzorů pro astronauty můžeme dnes tyhle přístroje v hodně vylepšené podobě běžně používat v nemocnicích nebo i jako laici doma na měření tlaku krve nebo koncentraci glukózy v krvi. Přesné předpovědi počasí vycházejí z družic, stovky programů v televizi se odvíjejí od družic na oběžných drahách, videohovory s lidmi na druhé straně planety jedou i přes družice, máme geokešing a GPS navigace, to je všechno důsledek investic, které šly do kosmonautiky.
„Náš polární výzkum je přímo závislý na kosmonautice – používáme navigační sítě, pro komunikaci s kolegy nebo s rodinou běžně používáme satelitní síť Iridium. Využíváme předpovědi počasí založené na satelitních datech pro plánování práce v terénu a využíváme data z DPZ pro výzkum i pro popularizaci vědy, třeba pro prezentaci změn v rozsahu ledovců na Svalbardu,“ popisuje provázanost kosmonautiky, polárního výzkumu a popularizace vědy Kvíderová.
„My se sice asi do vesmíru nikdy nepodíváme, ale denně využíváme to, co kosmonautika produkuje. To by mělo být součástí popularizace. Třeba obyčejný mobil je důsledkem tlaku na miniaturizaci počítačů do raket, sond a kosmických lodí. Můj mobil má v sobě výkonnější počítač, než měl lunární modul Orel (Apollo 11), se kterým přistávali Neil Armstrong a Buzz Aldrin na Měsíci. Hodně zjednodušeně řečeno – nebýt kosmonautiky před několika desítkami let, tak asi nemáme dnes mobily v kapsách,“ dodává.
I popularizace má svá velká ale…
Popularizace vědy jde v posledních letech i ruku v ruce s rozvojem nových médií a sociálních sítí, kam se často přesouvají přednášky vázané na místo a čas a stávají se přístupnější širšímu publiku. Do důsledku dovedeno, kdokoli může zpopularizovat cokoli, stačí internet, kamera, mikrofon.
Má to ovšem řadu úskalí. Předně zřejmě – a to je na širší diskusi – existují témata, která je popularizovat ošemetné. „Je nutné uvažovat o tom, jaké důsledky naše popularizace má na příjemce. Můžete mít skvělé téma, ale přitom musíte hodně vážit, zda a jak ho budete komunikovat ven. Nemyslím tím jen zneužitelná témata typu rasy nebo genderu, typickým příkladem je vývoj nových léků. Tam musíme být zvlášť opatrní a vyhýbat se bombastickým tvrzením typu ‚Už zítra budeme mít lék na rakovinu!‘ Umím si představit, že když něco takového špatně zpopularizujete, najde se nemocný člověk, který odmítne chemoterapii s tím, že na spadnutí už je přece zázračný lék. A za takový dopad sdělení jste zodpovědný vy jako vědec,“ říká Eliška Selinger.
Podobně důležité je naučit se v rámci popularizace říkat prosté ‚Nevím‘. Eliška Selinger dnes spolupracuje se Státním zdravotním ústavem a zabývá se mimo jiné i veganstvím. Což je téma, které budí vášně na obou stranách barikády. Na jednu stranu jsou tu zastánci a zastánkyně tradičních výživových modelů z řad medicíny, na druhou stranu zarytí vegani a veganky, kteří vegansky vedou i své děti, a obě skupiny na sebe v argumentaci narážejí.
„Věda je součástí společnosti a vědecké paradigma se posouvá už jen tím, že věda je veřejná. Svého času byla velkým trendem genetika, pak přišly neurovědy, teď se řeší mikrobiom, to všechno jsou módní vlny, vidíte, jak stoupá počet článků na tahle témata. Veganství je na tom podobně a my jsme trochu zaspali. Už tady máme celé veganské rodiny. Takže když za námi chodí rodiče veganských dětí a ptají se, zda je to škodlivé, nebo zdravé, musíme říct, že nevíme, že nemáme výzkumy. Tedy máme dvě velké studie, jedna je z Británie z 80. let, ale nemůžete generalizovat čtyřicet let staré výsledky. Druhá studie teď běží v Německu. Ale ta se věnuje jen monitorování výšky a váhy. Zjistila, že většina veganských dětí se nezpožďuje v růstu, jen zanedbatelné jedno procento je mimo tabulky. Teď ale přichází to podstatné – jak to sdělit ven? Jak to zpopularizovat?“ ptá se.
Zarámování je důležité...
Můžete vydat článek s titulkem Některé veganské děti se zpožďují v růstu. A budete mít pravdu. Nebo můžete mít titulek Většina veganských dětí má vzrůst v pořádku. A taky budete mít pravdu. „Zarámování je strašně důležité – a právě tady si musíte uvědomit, jaké dopady bude vaše popularizace mít. A to je jen jedna studie. Politická argumentace, podobně jako v případě covidu-19, s vědeckými závěry souvisí. Budete na institucionální úrovni veganství raději zakazovat, protože nevíte přesně, co může způsobit, nebo ho naopak povolíte právě proto, že nemáte v ruce důkazy, že může mít špatný vliv? Každá země dělá v tomhle případě politiku po svém, Francie a Belgie by veganství nejraději zakázaly, Amerika ho naopak bere jako něco, co je v rukou rodičů,“ vysvětluje Eliška Selinger.
… a stručnost také
Jana Kvíderová se zatím ve svém oboru nesetkala s tématem, které by ze své popularizace vyloučila nebo by pochybovala o tom, že ho může nebo chce zpřístupnit veřejnosti, uvědomuje si ale limity techniky a úskalí internetu. Publikum se může na internetu cítit tak zahlcené informacemi a možnostmi, co sledovat a co číst, že si jednoduše v té přemíře možností a informací nevybere nic.
„Učíme se dělat krátká videa, hodinu už skoro nikdo nedokouká, do deseti dvaceti minut bych dneska měla dát všechno, co potřebuju pro upoutání pozornosti. Mohu pak dělat další a další kratší (do 10 minut) videa a dělat je tematicky. Pořád jsme krok za technikou, sociálními sítěmi, musíme se přizpůsobovat, ale také bychom sami měli iniciovat způsoby, jak vědu víc popularizovat. Třeba streamovat pokus, který založili studenti. Pandemie SARS-CoV-2 ukazuje, jak důležité je mít on-line kvalitní popularizační a výukové materiály v češtině z univerzit a Akademie věd, které by mohli učitelé využít v distančním vzdělávání. V popularizaci vědy jsme na tom stejně jako ty sinice a řasy – nepřežívá nejsilnější ani nejchytřejší, ale ten, který se umí nejlépe přizpůsobit,“ uzavírá Kvíderová.
Autorka je redaktorka týdeníku Vlasta.